browser icon
You are using an insecure version of your web browser. Please update your browser!
Using an outdated browser makes your computer unsafe. For a safer, faster, more enjoyable user experience, please update your browser today or try a newer browser.

Jak nám absolutně nevyšlo Denali

Posted by on 12/07/2013

Středa 11.7.

Dnešek měl být absolutním vrcholem Aljašky – projížďka do vnitra národního parku Denali s nejvyšší horou Spojených států – Mt. McKinley. Když jsme v pondělí přijeli z prosluněného Fairbanks, kde se až trápili s požáry, přivítaly nás hustá mračna nad horami v Denali. Úterý pršelo opět celý den, ale nebylo to tak strašné, jako den před tím. Tajně jsme doufali, že se počasí na středu umoudří…

Ráno jsme se vzbudili v 6 hodin. Autobus měl odjezd v 7:45, tak jsme se chtěli připravit. První zvuk po probuzení nám vysvětlil vše. Byl to rachot hustého deště. Obloha byla neprůzračně zatažena v šedi. Zklamání. Přijeli jsme do návštěvnického centra, odkud odjížděl autobus. Dali si kafé, které hrdě neslo název „we proudly serve Starbucks“. Tak odporné kafé jsme měli naposledy v Paxonu, ale alespoň tam nepáchlo jak po odpadové vodě. I to souviselo s tím, jak krásný den nás čeká.V autobusu nás přivítala paní řidička, která představovala nejsvětlejší bod dnešní výpravy. Neustále sršela humorem a vyprávěla během cesty spoustu zajímavých informací. Vše probíhalo následovně: Sedli jsme si do vyprodaného autobusu a vyrazili. Když jsme se po 15 mílích dostali na nezpevněný povrch, přivítalo nás první pohoří. Alespoň v mapě to tvrdili, protože my jsme přes neprůhlednou všudypřítomnou mlhu viděli asi na 250 metrů. Inu co, pojedeme třeba 12 hodin v hnusném počasí, ale snad budeme mít štěstí na divokou zvěř. Přeci jen na každém propagačním letáku jsou vyfoceni medvědi putující podél autobusu, stáda vlků apod.

Krátce po výjezdu jsme opravdu měli štěstí a potkali 2 losy, jeden před námi vklidu přecházel přes cestu. To byla však na dlouhou dobu pauza. Po pár hodinách sice zoufalí cestující ukazovali, že vidí soby a horské ovce kdesi v dálce, ale doteď mám pochybnosti, nepracovala-li to spíše jejich naděje plná fantazie. Já si pod těmi ovcemi představil sesypané bílé kamení.

Na místech, kde se obvykle vystupovalo jsme jen přibrzdili, protože beztak lilo jako z konve. Výhled na monumentálního McKinleyho nám řidička suplovala posláním fotek po autobuse, ať se podíváme, co obvykle lidé z tohoto místa vidí – my viděli mlhu. Navíc bahnitý terén zapráskal okna tak, že přes ně pomalu nebyla vidět ani ta. Na každém odpočívadle (asi vždy po hodině) sice bylo umývací náčiní, čímž bylo možné zlepšit čistotu oken, ale stejně se za pár minut jízdy opět upatlaly. Pán předemnou – fotograf (měl v ruce foťák) byl dokonce tak nešťastný, že se neustále pokušel svým papírovým kapesníkem třením po skle zevnitř, setřít špínu z venku. Nechtěli jsme mu radit.

Dorazili jsme do Kantishny, 89. míle parku. Na místě se strhl hustý déšť, do toho nás ještě zvládly atakovat velcí komáři, a že toho do aplikovaní repelentu stihli hodně.

Cestou zpět  už byla nešťastná i paní řidička, a tak nám zastavila u jezírka, kde pluly tři kačenky, někteří fotografové v autobuse byli nadšeni i z opodál sedícího racka! Tolik tedy z divočiny. Počasí se postupně zlepšovalo. Mlha ustoupila a my mohli v dálce pozorovat obrysy prvních vysokých hor. Viditelnost asi 5 mil. Na asi 40 míli před příjezdem se odehrálo menší překvapení. Viděli jsme medvědy. Dva! Asi 4 míle daleko. V digitálním světě bych použil termín „velcí jako jeden pixel“. Ti šťastnější s dalekohledem možná něco viděli, já viděl opět tečky. I přesto ale byly zřetelnější a opravdu se jednalo o dva medvědy.

Při přijezdu nám paní řidička ještě sdělila, že horší počasí už ani být nemůže. Bylo po sedmé večer a my vystoupili celí polámaní z autobusu. Krásné to završení Aljašky.

 

Jak nám absolutně nevyšlo Denali
0 votes, 0.00 avg. rating (0% score)

Comments are closed.